Úkryt typu ÚŽ-6, složený z železobetonových prefabrikátů, byl vyvinut na začátku šedesátých let a od roku 1962 se tyto objekty stavěly na nových liniích polního opevnění (OPO) u německých hranic. Od svých předchůdců, typů ÚŽ-1 až 3, se lišil tím, že se skládal z masivnějších prvků, které bylo nutné montovat za pomoci jeřábu, vzhledem ke stavebnicové konstrukci to nicméně zvládly běžné vojenské jednotky. Konstrukčně je objekt v podstatě chodbu z prefabrikovaných obdélníkových rámů o dvou různých průřezech, užším pro vstupní chodbu a větším pro úkrytovou místnost. To vše je doplněno svislými panely s dveřními otvory a menšími prvky pro zakrytí otvorů v případě ohybu chodby. Ke stavbě stačilo vybagrovat jámu, připravit v ní štěrkové lože s odvodněním, naskládat jednotlivé prvky, stáhnout je drátem, položit na ně izolaci a objekt zasypat. Ačkoli je taková stavebnice méně trvanlivá, než monolitická konstrukce lehkých objektů z období první republiky, všechny objekty, které jsem viděl v terénu, byly postaveny kvalitně, jsou uvnitř zcela suché a ani po čtyřech desetiletích nenesou známky deformací či pohybu jednotlivých částí konstrukce. Za zmínku stojí i ekonomičnost objektů, jejichž cena činila v šedesátých letech přibližně 25000 Kč, což odpovídá dnešním zhruba 300 tisícům korun. Přepočet na ceny z období první republiky je obtížnější, ale lze dohadovat, že náklady na stavbu předválečného lehkého objektu (řopíku) z monolitického železobetonu, by v dnešních cenách zřejmě výrazně přesahovaly milión korun.

Odolnost objektů se stěnami o síle pouhých 15 centimetrů byla díky zemnímu nakrytí solidní. Uvádí se snížení pronikavé radiace až 1500 krát a odolnost proti přímému zásahu minometného střeliva a dělostřeleckých granátů do ráže 105 mm, jakož i proti explozi granátů ráže 155 mm ve vzdálenosti 3,5 metru. Je ovšem velkou otázkou, zda tyto hodnoty neplatí jen pro hluboce zapuštěné objekty, budované v rámci OPO, protože je těžko představitelné, jak by hliněný pahorek na vnitrozemských objektech eliminoval kinetickou energii dvacetikilogramové střely ráže 105 mm a účinky její exploze.

Vnitřní vybavení objektů bylo na solidní úrovni. Dodávku vzduchu a jeho čištění zajišťovala souprava FVKP sovětského původu, vyráběná u nás licenčně, od osmdesátých let byla produkována i moderní československá souprava FVZ. Souprava byla napojena na ocelové potrubí, ústící v tlumiči tlakové vlny na povrchu. Pro vytápění byla připravena souprava VVA-6 na naftu či tuhá paliva, napojená na druhý „komín“ obdobné konstrukce. Posádka měla k dispozici i nářadí, základní nábytek a nejrůznější zdravotnické a protichemické vybavení. Záchod byl ovšem pouze suchý a bylo nutné jej vynášet, situaci zlepšil alespoň výše zmíněný pisoár. Zdroj vody v těchto malých objektech samozřejmě nebyl a posádka si ji musela dovážet a skladovat ve velkých nádobách. Osvětlení zajišťovaly petrolejové lampy, případně i přenosná osvětlovací souprava, napojená na vnější zdroj energie. Ještě lépe byly vybaveny objekty, napojené na stálý přívod elektřiny. Ochranu před tlakovou vlnou a zamořením zajišťovala čtveřice ocelových plynotěsných uzávěrů. nejprve to byla dvířka ŽDV-2 o síle 5 mm a za nimi trojice dvoudílných vrátek ŽDV-6 o síle 1 mm.